Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I různé rockové spolky v roce 2020 vydaly spoustu zajímavé hudby, která stojí za to. Když se přebírám tou spoustou nahrávek, zas a znovu mě překvapuje, kolik toho v minulém roce vzniklo a jak žánrově různé ty kusy jsou. Od uvřískaného rock’n’rollu, přes instrumentálně rozkvetlý grunge až po zadumané indie kytarovky.
DONNIE DARKO – Yesterdays
Marně si lámu hlavu, jak je možný, že tahle banda tak skvěle vzkřísila devadesátkovou kytarovou školu. DONNIE DARKO jsou pohrobkem někdejšího trendycorového tornáda SHOGUN TOKUGAWA, které před jedenácti lety předskakovalo před METALLICOU. V minulosti divoká omladina nyní produkuje usedlejší rockovou hudbu, notně řízlou grungem ve své vrcholné formě. Dává si ale záležet na písničkovosti, košatých aranžích a velmi vyrovnaných hudebních výkonech. Pokud tu zase někdy budeme mít PEARL JAM nebo FOO FIGHTERS, tak nebude lepší indie kytarovky, která by s nimi mohla sdílet scénu.
Kluci odvedle ze zkušebny s novým EP. Uvědomělá kapela. Jsou tam zastlaný skoro furt a z jejich dveří se často ozývají dost divný zvuky. Zubatý kytary a ještě zubatější klávesy. A možná nejzubatější vřískálista. Hrozně protivnej hlas. Budete to milovat. Za tu dobu, co existují si HENTAI vytvořili vlastní žánr, který zní jakoby PRAŽSKÝ VÝBĚR narazil do THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Pod slupkou maškarády bije celkem sofistikovaný instrumentální stroj. Aktuální EP jen potvrzuje formu a pozici. Takže si to shrneme. O tom, jaká je nejlepší rock’n’rollová kapela u nás, můžeme vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit. Ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat!
K téhle kapele je taková historka. Když si zakládající členové Petr a Honza poprvé odpovídali na inzerát, měla být HISSING FAUNA něco ve stylu THE MARS VOLTA, THE ALBATROS a LOCUST. Nakonec je to něco jako MOTORAMA, SMASHING PUMPKINS, THE CURE a možná trochu i JOY DIVISION. To, že se záměr nezdařil, vůbec nevadí. „Youth“ je velmi výraznou nezávislou kytarovou deskou minulého roku. Ležérní, s dávkou nedbalé elegance a lehce přístupná. Přesto ne triviální nebo příliš hladící po srsti.
Nejmladší kádr Stříbrných raket? Vedle OR asi jo. Od posledního alba se toho zas tak moc nezměnilo. Stále se dá říci, že noiserock, ale taky nějaké to devadesátkové emíčko, popina a špetka kytarového punk androšáctví z předroku 89. Písničková špína, co je tak akorát učesaná neučesaná, má kvalitní texty v domácím jazyce a v notách s sebou nese spoustu citu i atmosféry. Dobře to funguje v uších, když špacírujete ztichlým nočním městem uprostřed lockdownu i šumavskou lučinou v době svítání. Co víc po podobné kytarovce chtít?
Česká odpověď na spolky typu THE WHITE STRIPES nebo ROYAL BLOOD – i když ti si dnes už dost pomáhají elektronikou. Tady to stále jede v oldschool kolejích. Důkaz, že plnokrevný úderný rock’n’roll jde i ve dvou lidech. Riffově lehce ohlodané, ale ten lauf má málokterá kapela. Pohrobci mělnické garáže zvané ANYWAY. Tam kde se narazí na stěnu, kterou představují minimalistické prostředky, tam si jde lehce pomoci nějakým tím žestěm nebo klávesou. Všechno ostatní jsou bicí, kytara a zpěv Jiřího a Benjamina.
Ryzí žánrovka. Elvis na sedlčanský způsob. To není invektiva, ale konstatování faktu. V podstatě vykradači hrobek, ale dělaj to se srdíčkem a grácií, takže se to dá odpustit. Vydali vinyl a u fajnšmekrů z Best Czech Vinyl Disk 2020 to skončilo bez jediného bodu. Takže úplně na dně! Takhle má vypadat podpora mladým kapelám? Berry? Navíc těm, co maj na obalu nejvíc black metalový zvíře? A ze Sedlčan? Všichni v redakci máme pro Sedlčany speciální místo v srdci a pro medvídka Pandu také. Čekej Rockabilly. Nic nového pod sluncem, prostě písničky, co padnou přesně do předem vytyčený šablony. Ale za mě dobrý, slyšel jsem to opakovaně.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.